Migréna je třetí nejčastější onemocnění na světě, trpí jí téměř 15 % lidí a je častější než cukrovka. Je to nemoc krutá a proto záznamy o její existenci nacházíme už na destičkách ze Sumeru, v egyptských papyrech, u Hippokrata a dále. V Bulgakovově úžasném románu Mistr a Markétka jí trpěl Pilát Pontský. Roku 1873 byla vydána první publikace o migréně, kterou napsal Edward Liveing. Poprvé ale byla rozdělena do dvou typů, s aurou a bez aury, teprve v roce 1887 Louisem Hyacinthem Thomasem, francouzským knihovníkem. Zevrubně klasifikována byla migréna v roce 1988 a Mezinárodní organizace pro diagnostiku a léčbu bolestí hlavy pak tuto klasifikaci bolestí hlavy několikrát aktualizovala.

Migréna je skutečně neštěstí a protože neštěstí nechodí nikdy samo, také ona se velmi ráda spojuje s depresivními a úzkostnými poruchami, bipolární poruchou a záchvatovými chorobami, které snižují "migrenózní práh" a tím umožňují snadnější propuknutí záchvatu. Záchvaty úzce souvisejí s hormonálními výkyvy u žen, jejich nejčastěji uváděným spouštěčem je ale stres. Jako o zlu číslo jedna o něm mluví 60 - 80 % trpících. Může dokonce několik dnů předcházet.

Wikipedie nám sděluje, že existují tři hlavní aspekty léčby: prevence, léčba záchvatů a dlouhodobá léčba. Léčení ponechám odborníkům. Preventivní opatření jsou specifická - každá postižená a každý postižený ví, co mu nedělá dobře, ať jsou to fazole, čokoláda, vynechání kávy, nedělní přispaní nebo alkohol. I když také to stojí za kontrolu a někdy rovněž za konzultaci s odborníky, jak dokazuje příběh Sereny Williamsové, které migrény nevěřili, nebo spíš nebrali je vážně.

A pak je tu jeden společný jmenovatel: stres. Co to je a jak mu čelit?

Současné úřednictvo nám nabízí dělení stresu do tří oblastí: stres organizační, trefně označovaný česky jako bordel (míněn tím systém práce, nikoliv nevěstinec), psychický stres a fyziologický/patofyziologický stres. Jak už postihl otec tohoto termínu, Hans Selye, který v roce 1939 ukradl technikům, je velice obtížné najít tu hranici, kdy psychologický stres, při němž se nám honí hlavou špatné myšlenky, už přechází do té podoby, že aktivuje organismus ke rvačce, útěku nebo ztuhnutí (fight - flight - freeze) Naše kultura přidává čtvrté F = faint, ač já pochybuju, že dinosauři, kteří spolu s nervovým jádrem zvaným amygdala na Zemi tuhle reakci přinesli, omdlívali. Amygdala se jmenuje proto, že se podobá mandli a amygdala je řecký název tohoto plodu. Amygdala umí dvě emoce: strach a vztek. Je to jádro velice čilé a je prakticky u každého dění a signalizuje nám možná nebezpečí.

Než se dostaneme k detailům, začněme u toho nejpodstatnějšího, a to je život. Živé organismy jsou tady nikoliv v rajské pohodě, ale vybaveny mnoha útočnými i obrannými systémy, které jim umožňují přežít. Život je neustálý boj o přežití. Na jedné straně je čím dál tím dokonalejší, na druhé straně také zranitelnější. Musíme se starat, aby nás nesežral tygr, na druhé straně, bez výčitek svědomí sežereme prase. To, kdyby mohlo, tak nás sežere taky. My jsme ale O TROCHU chytřejší a tak se nedáme. Ale některé bakterie jsou ještě chytřejší! Ačkoliv jsou blbé, nemají mozek a nepřemýšlejí, bydlí zde daleko déle. A jsou na to líp připravené. 

Stresové reakce jsou tady jako účinná pomoc přežití. Kdyby nebyl stres, nebyl by život. Našim prapraprapředkům, kteří měli nepřátele v divočině okolo sebe všude, stres zachraňoval život. Když jde o život, nemá cenu šetřit. Takže stres je z ekonomického hlediska velmi náročný, organismus při jeho reakcích doslova plýtvá energií. To je jeho jedna nevýhoda. Druhá je v tom, že přetěžuje některé systémy, jak si záhy ukážeme a jiné naopak vypíná, či spíše "přepíná na sporo". A třetí vadou je, že na jedné straně velice připraveném a na druhé v oslabeném organismu mohou propukat jiné nežádoucí procesy, což je problém migrény. Jinému se dají do pohybu střeva a jiné vyskočí opar, protože imunita neuhlídala herpesviry.

Podívejme se na to, jak se stres rozbíhá a začněme napřed všeobecným pohledem. Na tý louce zelený pasou se tam jeleni..., když tu se náhle ozve podezřelý zvuk. Jeleni se přestanou pást, nastraží se, mírně napnou svaly a větří, co se děje. To ještě není stres, to je orientační reakce na nečekaný podnět, neznámou situaci, potenciálně ohrožující momenty a také na situace, kdy se nedostaví očekávaná odměna. To měl Děd Vševěd, když říkal, čichám, čichám člověčinu, koho tady matko máš? A nechal se uchlácholit. Podobně jeleni se zase vrátí k pohodové pastvě, když zjistí, že se ve větvích poblíž honí veverky, protože jejich BIS - behaviorální inhibiční systém - a pomocné složky hodnotí situaci jako bezpečnou.

Objeví-li se ale něco nebezpečného, signály putují do vyšších center a z hypotalamu přijde rozkaz: poplááách!! Z nadledvinek vystříkne adrenalin a rozjede s po těle a organismus nyní pozná, co takový adrenalin dovede. Kortizol se ho snaží brzdit, ale za tu cenu, že nám velice podstatně utlumí myšlení (to je stresové "okno" u zkoušky, kdy kortizol zabrzdí paměť). Aby zas na tom nebyl adrenalin tak zle, podpoří ho jeho příbuzný noradrenalin a stres se může rozjet. Je to příprava na rvačku nebo úprk.

Co potřebujeme do takové situace nejvíc? No jasně, svaly. Ty se napnou a když se napnou příliš, skupiny natahovačů se začnou prát se skupinou ohýbačů a výsledkem je různě silný a různě jemný či hrubý třes. Srdce usilovně pumpuje živinami obohacenou krev ke svalům: zvýší se tlak, tepová frekvence i vypuzovaný objem. Krve ale je v těle všeho všudy pět litrů - to není moc, to je láhev od okurek (jen v Ostravě mi řekli: My okurky nakladame do třilitrovych lahvi). Když nateče ke svalům, odkrví se periferie, zbledneme, prochladnou nám ruce a navíc se nepříjemně opotí. Zbledneme a jak říká trefné úsloví, krve by se v nás nedořezal. Stejně tak se odkrví útroby, což je prožíváno jako nepříjemné pocity v trávícím systému. Naši prapředkové měli srst a ta - když se zježila - zvětšila obrys postavy, což mohlo nepřítele zahnat. My máme už jen různě silné a dlouhé chloupky, a ty mají tutéž tendenci. Výsledkem je ale jen "husí kůže". Rozšíří se zornice, skutečně proto, "abych tě lépe viděla", protože se rozšíří úhel periferního vidění. Chodíme opakovaně čurat - to dobře známe od zkoušek - aby se organismus odlehčil o nadbytečnou váhu. Na sex ani pomyšlení.

Přestože je organismus nadupán jak před startem na stovku, prožíváme tyhle stavy jako nepříjemné a úzkostní lidé dokonce jako ohrožující. A to je teprve první část. Když nelze nebezpečí zdolat a stále nás ohrožuje, přechází po určité době organismus z fáze poplachu do fáze rezistence, kdy na rozdíl od mohutné aktivace nastává mohutný útlum. Ten má zajistit přežití za nepříznivých okolností. Sympatický nervový systém, též pro použití adrenalinu nazývaný adrenergní, opouští trůn a vlády se ujímá jeho protihráč: tlumivý parasympatikus, A jestliže při poplachu člověk prožívá velmi nepříjemně aktivaci, zde nastává ještě nepříjemnější útlum. A když se oba dva systémy vydají ze všech svých sil, nastává fáze vyčerpání, kdy se chaoticky přetahují o vládu.

Spouštěče stresu jsou různé a také naše reakce jsou specifické

Je tady první pravidlo, že sice jsou situace, které vyvolávají různě silnou stresovou odpověď, ale že nejpodstatnější není, co se stalo, nýbrž to, jak to vyhodnotíme. Pro někoho nabořené auto znamená "pomačkané plechy, to se spraví", pro jiného životní tragedii, protože kromě výdajů spojených s opravou má výčitky, že špatně řídil. Na to se nabalí další výčitky a z banální příhody s namačkaným plechem se stane něco mezi Hamletem a Králem Learem. To, co na nás působí totiž není stres, to je stresor. Stres je až to, co se odehraje v organismu po vyhodnocení té špatné zprávy.

Psycholog a badatel v oblasti stresu, Aaron Antonovsky, stanovil, že osobnosti jsou různě odolné vůči působení ohrožujících situací a že je možné tuhle odolnost trénovat. Mnoho záleží na základním životním postoji, na základní životní filosofii. Vznešeně se to nazývá "lokus kontroly" a je to otázka, zda věřím, že mohu spoustu věcí v životě řídit úspěšně sám, nebo zda jsem hříčkou v hrátkách osudu a je marné se o cokoliv snažit. Ta první skupina, která si věří, je na tom při zvládání stresorů líp.

Dva různí lidé si tedy udělají úplně odlišný názor. První si řekne: Něco zaplatí pojišťovna, zbytek zvládnu, hlavně, že to odnesly jen plechy, takže se tolik nestalo. Druhý zaběduje: Zase jsem obětí zlého osudu, já kdybych si koupil trpaslíka, tak mi vyroste..., že mám zas takovou smůlu. Patří do kategorie lidí, kteří věří, že chleba padá zásadně namazanou stranou na nejdražší koberec a kdyby se mu to dvakrát nezdařilo, tak ho tam po třetí pro jistotu sám připlácne. Když nám epidemiologie říká, že mezi migreničkami a migreniky je hodně úzkostných a také hodně depresivních osob, je jasné, že budou také takhle reagovat.

A proto moje rada je (važte si jí, my moc rad udělovat nesmíme): Deprese ani úzkost není ostuda, je to zdravotní problém a neváhejte vyhledat psychiatra. Obojí je možné léčit. Úzkost není strašpytlovství a deprese není nedostatek vůle, jak často nabízí postiženým lidem okolí.

Když se tyto pocity objeví a s nimi nejrůznější černé myšlenky, je marné je zahánět, to je naopak jejich posilování. Je potřeba naučit se klást zpochybňující otázky: opravdu je to tak strašné? Opravdu není žádná naděje na zlepšení? Pomáhá také humor - i ten se dá trénovat.

Velmi účinným pomocníkem proti stresu je autogenní trénink, kterému říkám "jóga po česku". Je to šest prvků, které jdou proti proudu stresového poplachu. první je nácvik tíže, což je ve své podstatě nácvik relaxace. Následuje nácvik tepla, což je v podstatě nácvik návratu prokrvení v periferii, pak trénování klidného dechu a tepu a nakonec pocit chladného čela a tepla nad solárním plexem. Velmi přehledný návod najdete na internetu, stačí zadat do vyhledávače "autogenní trénink" a z nabídky vybrat ten, který je podepsán jako "dobrapsychiatrie". Jedna praktická zkušenost: oni tam chtějí 2x15 minut denně, což nikdo nevydrží. Proto říkám: stačí sedm minut, ale skutečně poctivě každý den, pokud možno ve stejnou dobu, protože tělo se tak postupně naučí odolávat zbytečným poplachům. Také bych neříkal při nácviku tíže "pravá ruka", ale "lepší a šikovnější ruka", protože mezi námi běhá nemálo latentních leváků, kteří se nebolestivě přeučili. ale tu levou mají stále dominantní.

Radkin Honzák