Gabriela

Život s ní

Po přečtení několika článků a zhlédnutí videa na stránkách Migréna-help jsem se rozhodla podělit se s vámi o svůj osobní příběh. Bude mít stejnou hlavní hrdinku jako všechny ostatní - migrénu. 

Mnoho let už s ní žiji nebo vlastně přežívám. Jsou dny, kdy se cítím skvěle, ale jsou dny, kdy bych nejraději zalezla do nory a pár dní z ní nevylezla.

Na den, kdy ke mně přišla poprvé, si přesně nepamatuji. Bylo to již před sedmadvaceti lety, chodila jsem tenkrát poslední rok na základní školu. Neohlásila se, nezazvonila na zvonek, nýbrž začala ťukat do mé hlavy. Plížila se jako mlha před očima. Poté přišla tupá bolest, která mě ochromila. 

Střípky vzpomínek mě potom přivádějí k návštěvě neurologa. Společně s tatínkem jsme čekali v čekárně, než půjdu dovnitř. Byla jsem nervózní, dokonce i on. Asi nečekal, že i já budu mít bolesti hlavy jako moje maminka. Nikdy se o migréně u nás moc nemluvilo, bylo to tabu. ... Sedíme a čekáme jako ostatní. Do ordinace jsem se dostala asi po hodině čekání. Proběhla běžná prohlídka: poklepání na různých místech na mém těle, různorodé otázky lékaře jak na mě, tak i na tatínka. A nakonec přišel konečný verdikt: "Vaše dcera má migrénu a nikdy se jí nezbaví." Odcházela jsem s receptem v ruce a s hlavou plnou otázek. Dostala jsem také doporučení na oční a rehabilitaci. Začala jsem pravidelně docházet na kontroly. V té době medikace na migrénu nebyla příliš dostupná, musela jsem si proto vystačit s běžnými analgetiky. Jeden čas jsem užívala i léky na epilepsii, po kterých jsem však přibrala skoro deset kilo. V období puberty to byla těžká zátěž na moji psychiku.

Čas plynul, dostala jsem se na střední školu a blížila se maturita. Týden před maturitní písemnou prací jsem dostala těžký záchvat migrény. Přijela jsem ze školy domů už s ní. Dávala o sobě vědět nečekaným způsobem: "mlátila" mě kladivem do hlavy. Bolest, kterou jsem předtím nezažila. Žádný lék nezabíral, můj stav se jen zhoršoval. Rodiče zavolali záchranku. Lékař se mi snažil naměřit krevní tlak, ale nešlo to. Odvezli mě do nemocnice v Domažlicích, nakonec jsem byla převezena na neurologii v Klatovech. Zážitek k nezaplacení. Starý typ sanitky se se mnou kodrcal a bolest byla stále silnější. Na oddělení mě přivítal můj neurolog a musela jsem zde zůstat celý týden. Jelikož jsem už nespadala do kategorie dítě, byla jsem umístěna na ženské neurologické oddělení. Na pokoji jsem ležela s paní po mrtvici. Po tři dny jsem dostávala injekce do hlavy, které mě doslova paralyzovaly. Přijela za mnou návštěva, bohužel jsem se nemohla hýbat, tak po chvíli zase odjela. Smutné vzpomínky, které dodnes bolí. Postěžovala jsem si večernímu lékaři. Injekce jsem potom dostávala do hýždí.

Střední školu jsem úspěšně dokončila, a tak jsem nastoupila do prvního zaměstnání jako vychovatelka u mužů s mentálním a tělesným postižením. Migréna mě však navštěvovala stále častěji. Měla jsem zde pochopení, o mé nemoci kolegyně věděly, ale přestože jsem dostala záchvat, vzala jsem si prostě lék na utišení bolesti a jela do práce. Vystřídala jsem několik dalších neurologů. Nikdo se nikdy neptal na můj duševní stav, nikdo neřešil, jak se cítím a jaké mám domácí zázemí. Všichni řešili pouze tělesnou stránku. Až do doby než přišlo těhotenství. 

Byla jsem tehdy v sedmém měsíci a spolu s tehdejším přítelem jsme šli nakoupit. V obchodě okolo mě prošel muž, který byl silně navoněný, a do toho jsme procházeli okolo pekárny. Začalo se mi dělat špatně od žaludku, přišly i mžitky před očima. Rychle jsem utíkala na čerstvý vzduch. Chytila jsem se sloupu a víc si nepamatuji. Když jsem se probrala, bylo u mě hodně lidí a nakládali mě do sanitky. Opět kolečko po nemocnici: interna, gynekologie a neurologie. Miminko bylo v pořádku, ale u mě došlo k částečnému nedokrvení mozku. Zbytek těhotenství jsem musela zůstat na neschopence.

Měla jsem dost času, a tak jsem si vyhledávala články a v nich rady, jak bojovat proti migréně. Avšak mnoho pomoci jsem nenašla. Moje nová neuroložka se mě poprvé zeptala, jak to vypadá u nás doma. 

Přiznala jsem se jí, že vztah s přítelem není nejlepší (doháněla nás jeho špatná minulost, jež byla důvodem i k pozdějšímu rozchodu). V této době jsem zjistila, že častým spouštěčem záchvatů je u mě moje psychika. 

Narodil se nám syn, krásný a velký chlapeček. Ale i v porodnici jsem dostávala velké záchvaty. Slibovali mi, že se to zlepší. Nechtěla jsem jim věřit a možná právem. Migréna přicházela zase jenom častěji. S přítelem jsem se rozešla a spolu se synem jsme bydleli u rodičů. Za jejich pomoc jsem jim dodnes moc vděčná!

Léta dál pospíchala a my dvě (já a migréna) s nimi. Seznámila jsem se s mým současným manželem a narodil se nám druhý syn. Teď žiji ve spokojeném manželství, a to již třináct let. A přesto ke mně chodí na návštěvu nezvaný host - migréna. A dokonce přidala na síle.

Objevily se opět dny, které jsem proležela na nemocničním lůžku na kapačkách. U mě můj manžel a doma kluci s kamarádkou, později sami. Začala jsem ji (migrénu) nenávidět. Nesnesla jsem pocity bezmocnosti, soucitné pohledy dětí a manžela. Obviňovala jsem se. A k tomu přišla druhá aktérka v mém životě - larvovaná deprese. Obě se pravidelně střídaly v mé hlavě. Doplňovaly se.

Pozn. Larvovaná deprese se od klasické deprese liší tím, že se psychická porucha skrývá za tělesné symptomy (Wikipedia).

Pomoc sice přicházela z okolí, já jsem ji ale odmítala. Až jednoho dne přišlo smíření. Začala jsem navštěvovat ambulantní psychiatrii a neurologii a užívat pravidelně léky. Co si však budeme povídat, žádná procházka růžovým sadem to nebyla. Můj žaludek reagoval na léčbu přehnaně a já si připadala jako feťák. Dny mi splývaly a jediné, co mě drželo nad vodou, byla moje nejbližší rodina. Někteří lékaři mě prohlásili za "hypochondra". Nakonec jsem skončila v invalidním důchodu prvního stupně.

Poté jsem byla přijata na částečný pracovní úvazek do chráněné dílny. Najednou jsem si nepřipadala jako břemeno, které moje rodina musela táhnout. Mohla jsem přispět do rodinného rozpočtu. Před třemi lety jsem potom získala novou skvělou práci, kde jsem moc spokojená. Pracuji jako asistentka pedagoga na základní škole. Nový, chápající kolektiv a podpora mé rodiny - to vše zapříčinilo, že záchvaty už nepřicházely tak často jako dřív, ba dokonce třeba jen jednou za měsíc. Obrovská úleva. Radost. Také jsem začala cvičit jógu, chodit víc do přírody a věnovat se sama sobě. Dnes vím, že moje tělo to potřebuje. A hlavně mít se ráda.

Ráda bych končila se šťastným koncem, ale není tomu tak. Od září letošního roku jsem začala studovat na Vyšší odborné škole Jabok v Praze. Ráda bych si doplnila vzdělání. Se studiem, s péčí o rodinu a mojí prací přišly i drobné starosti. A s nimi se potichu zase vplížila i migréna. Je jako počasí: slunečno pro mě představuje dny bez záchvatů a bouřky pravý opak.

A přesto jsem našla něco pozitivního. Díky mému profesorovi doc. PhDr. Davidu Urbanovi, Ph.D. jsem objevila organizaci Migréna-help. Spřízněná duše, která mi začala pomáhat překonávat překážky a nástrahy migrény. Život s ní, doufám, bude snadnější. Děkuji všem, kteří pomáháte!

Moje motto: "Každá cesta má svůj cíl."

Gabriela